Roman (nar. 1972) je rodákem z Ostravy. Vždycky ho přitahoval zvuk motorů – nejvíc motorky, které jsou jeho celoživotní vášní. Jezdil enduro závody, motokros i autokros a rallye. Jednou, když se vracel z motocyklového tréninku, měl na motocyklu nehodu, při které si polámal tři obratle a poranil míchu. Bylo mu 41 let. Rok se dával do kupy, nejprve v nemocnici a posléze v Rehabilitačním ústavu v Hrabyni. Nedlouho před úrazem se Roman rozvedl. Stál na životní křižovatce a přemýšlel, kterou cestou se vydá. V té době jeho kamarádi zakládali v Ostravě atletické sporty pro vozíčkáře. Z Romana se stal sportovec s pestrou škálou nejrůznějších sportů.
Nejsi na vozíku úplně dlouho, jak se Ti to přihodilo?
Jel jsem na motorce z tréninku domů a probral jsem se až po třech týdnech v nemocnici. Já si z toho úrazu nic nepamatuju. Jen vím z vyprávění, že mě našli dobrovolní hasiči z Martinova, kteří jeli náhodou kolem. Byli proto u mé nehody jako první, protože to bylo na odlehlé polní cestě. Jeden z hasičů se mě prý ptal, jestli cítím nohy a já mu řekl, že ne. Když přijel doktor, chtěl, aby mě naložili na lehátko. Hasič zasáhl, aby se mnou nemanipulovali a vytáhli přenosovou desku, že mám zřejmě poraněnou páteř. Snad i díky jeho zásahu nemám míchu přerušenou celou a i proto jednou nohou mohu částečně hýbat. Ne sice dokonale, ale pomoc to je. Při třech zlomených obratlích je to docela úspěch. Stejně je to paradoxní – při závodech na motorkách jsem už tolikrát padal i ve velké rychlosti, ale vždycky to bylo v pohodě. Pak jeden lehký pád při cestě domů… a bylo to…
Vždycky jsi byl vášnivým sportovcem?
Od 10 let, kdy jsem přičichl k benzínu a jízdě na motorce, se z toho pro mě stala celoživotní vášeň. Ještě jako mladý kluk jsem v Ostravě postavil – tehdy na černo – za chemičkou, motokrosovou trať. Postupem času se ta trať vylepšovala, až se tam nakonec jezdí mistrovství republiky a je z ní oficiální trať. Jezdil jsem závody motokrosu a hlavně enduro. Běžeckých sportů jsem moc nedělal, protože v mládí na mně spadl strom a přerazil mi holeň a rozdrtil kotník, bolela mě a otékala. Jediné, co mi šlo a bavilo, byl hokej, cyklokros a lyžování. Ale vše jen rekreačně.
A jak se to stalo, že je z Tebe dnes velký sportovec?
Když jsem byl na rehabilitaci v Hrabyni, dumal jsem, co bych dělal. V té době kamarádi vozíčkáři zakládali v Ostravě atletické sporty pro vozíčkáře. Začal jsem tedy házet koulí, diskem a oštěpem. Zúčastnil jsem se pár závodů v ČR a vydal se i na závody Grand Prix do Berlína, kde jsem si vyházel 3. místo ve vrhu koulí. Ale začal jsem mít zdravotní problémy z přetížení zápěstí, takže jsem se po dlouhodobé léčbě musel tohoto sportu vzdát, abych mohl na vozíku nějak dál fungovat.
To ale nebyl konec Tvých sportů, že?
To tedy opravdu ne. S atletikou jsem tedy skončil na závodní úrovni, ale začal jsem dělat florbal za ostravský tým FBC Abak Ostrava.
A k tomu jsem přibral paratrap – sportovní střelbu z brokovnice na asfaltové holuby. Tomuto sportu se teď věnuju asi nejvíc. Už jsem byl i na zahraničních závodech, zatím bez významnějšího úspěchu, ale jednou to určitě přijde.
A ještě mě kluci přemluvili na tréninky parabasketbalu, když extraliga paraflorbalu se v momentální situaci nehraje. Je to na stejném typu sportovního vozíku, tak proč to nezkusit. A v zimních měsících rád lyžuji na monoski. Teda pořád se to snažím naučit…
Když jsi ten milovník motorů a motorek, jezdíš na čtyřkolce?
Tak určitě, pokud je příležitost, svezu se. Ale jak teď říkám: „Rychlý už jsem byl… Rychlejší už nebudu.“ Závodit v tom sportu opravdu nehodlám, ale projedu se rád.
A nestýská se Ti po světě motorů?
Já se řevu motorů nikdy nevzdám. Jezdím na různé soutěže rallye a enduro, i mimo ČR. Mám tam spoustu kamarádů. Jednou mně svezl i Honza Kopecký vozem Škoda R5. Mým koníčkem je opravovat motorky. Za ty roky u motosportu jsem posbíral spoustu dílů a motorek, tak bych je chtěl časem jednou zprovoznit. To mě baví. Ale nemám na to moc času. Dělám toho tolik, že nemám moc času ani na práci – tedy vykonávat nějaké zaměstnání, které by mně bavilo. Pracovní vysedávání u počítače pro mě moc není, i když u něj strávím nějaký čas sháněním dílů na ten můj koníček.
Jak ses dostal k SKV Praha?
To bylo přes Paraple, kde jsem měl možnost vyzkoušet několik sportů. SKV Praha s Parapletem spolupracuje. Paraple ukáže možnost sportů a v SKV Praha se jim věnují a rozvíjí je.
Takže jsi členem outdoorového oddílu?
To ne, já jsem členem jen potápěčského oddílu. V Hrabyni byla kdysi přednáška o potápění vozíčkářů, tak jsem to zkusil a líbilo se mi to. Navštívil jsem několik tréninků a začal jezdit na potápěčské výpravy po Čechách i do zahraničí.
Co Ti na potápění přijde nejlepší?
Já po tom toužil už dlouho. Už od mládí, ale nikdy na to nebyl čas a vlastně ani peníze. SKV Praha mi to umožnili. Stačilo pár tréninků v bazénu a mohl jsem vyrazit na potápěčskou akci do lomu, kde mají vše zpřístupněné pro vozíčkáře. Na potápěčských akcích je spousta dobrých lidí, kteří dodají a nachystají celou výstroj. Já se jen obleču do neoprenu a hupsnu do vody. Mám rád plavání a v letních měsících i chladnou vodu. Klidně si 1-2 hodiny jen tak plavu a šnorchluju, pozoruju a krmím ryby, než na mě přijde řada s přístrojem. Většina ryb se pohybuje tak od jednoho do pěti metrů pod hladinou. V potápěčských lokalitách se ryby potápěčů nebojí, a když zůstane potápěč chvíli v klidu, ryby připlují až k němu a začnou jej okukovat a čekají, co jim dá. Ale abych ti odpověděl, co na tom mám nejradši, tak je ta volnost, zvlášť když jsi na vozíku.
A máš rád také vodní sporty?
Ano, chodím rekreačně plavat. Rád plavu s ploutvemi, i když vlastně hýbu jen jednou nohou. Ale s jednou ploutví se plavat nedá, to mě přetáčí. Takže matu tělem, neboť s ploutvemi nevypadám jako typický vozíčkář.
A samozřejmě mám rád vodní skútr. Zkoušel jsem i vodní lyže, ale byl jsem víc pod vodou, než na lyžích. Budu to ale zkoušet dál.
Čeho bys v životě ještě rád dosáhl? Co bys ještě chtěl?
Dostat se s paratrapem na Paralympiádu a s potápěním k moři na korálové útesy.
Co bys popřál Sportovnímu klubu vozíčkářů do dalších let?
Spoustu dobrých a nadšených lidí, kteří se rádi přidají a pomůžou SKV Praha v rozvíjení sportovních aktivit hendikepovaných.
