Pavel (1968) je rodákem z Prahy. Během studia na průmyslovce si přivodil úraz krční páteře a ochrnul. Psal se rok 1986. Od té doby uplynula řada let. Pavel stál u počátků SKV Praha a věnuje se aktivně stolnímu tenisu jednak jako hráč a jednak jako vedoucí oddílu. Za svou kariéru dosáhl mnoha úspěchů, na mezinárodní soutěži Czech open obsadil ve čtyřhře s kolegou Milanem Krejčím 3. místo. Naposledy byl v roce 2020 vicemistrem ČR. V současné době žije v Praze, pracuje jako operátor v softwarové firmě a ve volných chvílích se věnuje hudbě.
Úraz se Vám stal v roce 1986, to už je pořádná řádka let. Co se stalo?
Těsně před maturitou, o svatém týdnu jsem si přivodil skokem do vody úraz krční páteře a míchy. A taková rarita je, že jsem maturoval na jednotce intenzivní péče asi 14 dní po termínu. Myslím, že pro ty kantory to bylo taky silný kafe. Například paní učitelka na ruštinu šla z toho prostředí do mdlob a museli jí přinést židli. Maturitu jsem udělal. A protože jsem byl asi trochu tlumený léky, tak jsem se v podstatě ani nebál.
Jak jste se s tím smiřoval?
Hodně to záleží na povaze a na okolí. Já jsem měl dobrý rodinný zázemí a přátelé a kamarády, kteří mě s sebou všude brali. Ten návrat zpět do toho života nebyl tedy tak obtížný, jako třeba u jiných lidí, kteří to zázemí nemají.
Ochrnout není žádný med a za komunistů to muselo platit obzvlášť. V čem spatřujete největší rozdíl? V čem to mají současní noví vozíčkáři snadnější?
Ochrnout je strašný vždycky bez ohledu na režim. Ale při následném vplouvání zpět do života to mají dnešní noví vozíčkáři snadnější, protože pokročila medicína i technologie. Jednak je větší šance na přežití a jednak je prostředí i společnost více bezbariérová, co do pomůcek, sociální péče, dávek, možnosti studovat, pracovat a vlastně i sportovat.
Souhlasíte tím, že sport stírá bariéry?
Ano, to je pravda. My hrajeme jednu ligu se zdravými hráči a občas i vyhráváme. Což je fajn, protože chodící hráči se pak notně diví, když je porazí vozíčkář.
A je rozdíl mezi stolním tenisem chodících sportovců a vozíčkářů?
V podstatě skoro ne. Máme trochu jiné podání a jinak člověk musí sedět na vozíku a mít nohy na stupačce. Ale jinak máme třeba svobodu v tom, jestli být u stolu zabrždění, nebo s vozíkem popojíždět.
Ale pojďme na začátek. Co vedlo k tomu, že jste si vybral stolní tenis?
To bylo v roce 1993 zhruba. Tehdy nebylo moc jiných příležitostí dělat sport a tehdy v Praze existovala TJ Meta – sportovní klub invalidů. V roce 1993 jsem objevil SKV Praha, který měl tehdy jediný oddíl – stolního tenisu. Stal jsem se členem a začal hrát. Když jsem přebíral vedení oddílu v roce 2004, tak už měl SKV několik sportovních oddílů.
V čem spočívá vedení oddílu?
Starám se o hráče, komunikaci, chodím na schůze, píšu zprávy z akcí a nabírám nové členy. Každý případný zájemce si to k nám může přijít vyzkoušet. A hlavním kritériem je, aby ten hráč chtěl a byl mobilní, tzn. aby se dokázal dostat na trénink i na turnaje. A je pravda, že já naše členy trochu tlačím do toho, aby se účastnili turnajů. Vlastně tak trochu pokukuju po nějakém následníkovi, který by po mě vedení oddílu přebral.
A Vy přímo trénujete?
Já netrénuju, na to máme mladého trenéra.
Jedná se o fyzicky náročný sport?
Stolní tenis je sport, který člověka donutí opravdu se hýbat a pečovat o svoji fyzičku. Pokud se hráč bude účastnit soutěží, bude v dobré fyzické kondici, protože příležitostí hrát je spousta. Jakožto stolní tenisti jsme rozděleni do klubů a pořádají se různé soutěže. V asociaci je okolo 100-150 hráčů a turnajů se účastní zhruba 50-60 hráčů. Máme v republice vice mistry i mistry Evropy i světa i paralympijské vítěze. Takže úroveň českého stolního tenisu je vysoká.
V čem Vy osobně spatřujete největší přínos stolního tenisu vozíčkářů?
Pro mě je to hlavně radost, zábava a pohyb. Samozřejmě, že když nastoupím ke hře, tak se snažím vyhrát. Ale není to pro mě jen sportovní záležitost, ale i společenská.
Co byste si v životě ještě přál? Čeho byste chtěl dosáhnout?
Já se moc dopředu nedívám a nesnažím se dosáhnout žádných cílů. Život může přinést cokoli a člověka to může hodně srazit. Snažím se proto žít v současnosti a chovat se morálně a eticky.
Co byste popřál SKV Praha do dalších 30 let?
SKV Praha za dobu svého působení krásně vyrostl a působí v něm skvělí lidé. Do dalších let bych mu přál, aby takové lidi dále potkával a aby se nezpronevěřil sám sobě, ale dařilo se mu naplňovat to, co má v názvu: aby byl společností sportujících vozíčkářů.
