Martina se k tanci dostala již v devíti letech, tančila v několika skupinách, z nichž dvě založila (E- motion, Mintaka). Několik let působila jako lektor v plzeňském Centru tance. Se skupinou PilsenCheerleaders zvítězili na mistrovství republiky a probojovali se až na mistrovství Evropy. Velkou zálibou byla pro Martinu tvorba choreografií, které se věnuje dosud v Tanečním oddílu. Věnovala se tvorbě maturitních předtančení a organizovala další taneční a společenské akce. Získala magisterský titul na filozofické fakultě, doktorské studium etnologie však musela kvůli úrazu přerušit. V únoru roku 2013 během tréninku při nácviku akrobatického tanečního prvku nešťastně spadla, rozdrtila si krční obratel a poškodila si míchu. Následkem toho ochrnula od hrudníku dolů. Tato diagnóza zní kvadruplegie – Martina má ochrnuté dolní končetiny, trup a částečně i horní končetiny. Kvadruplegikům chybí funkční úchop a nefungují tricepsy. Martina je od tohoto nešťastného pádu upoutaná na invalidní vozík a při naprosté většině běžných denních úkonů potřebuje asistenci. Tanec pro ni ale znamená životní radost. Nevzdala se ho a po roce od úrazu založila v SKV Praha taneční oddíl a začala tančit – na vozíku. Oddíl vede doposud.
Vím, že jsi tanečnice tělem i duší. Jaké bylo smířit se s tím, že už nemůžeš tančit?
Nechtěla jsem se s tím smířit a doufala, že se na ty nohy zase postavím. Rozhýbala jsem tedy ramena částečně i hrudník a ruce. Ale hned od začátku jsem se snažila využít i to málo, co mi z možností pohybu zbylo, abych mohla tančit aspoň trochu.
Co ti nejvíc chybí z předúrazového života? Tanec?
Samostatnost a svoboda. A taky nezávislost – chybí mi možnost, když se pro cokoli rozhodnu, jít a udělat to. Ke všemu potřebuju asistenci. Už jen vyrazit z domu znamená zorganizovat někoho, kdo mi pomůže. O možnosti kamkoli se vydat třeba autem ani nemluvě…
O to víc je obdivuhodné, že jsi založila taneční oddíl v SKV Praha, který je nejmladším z oddílů sportovního klubu. Bylo těžké taneční oddíl rozjet?
Po pravdě řečeno ano, bylo. Nejtěžší bylo sehnat členy. Začínali jsme v počtu 3 vozíčkářky (já, Míša Krunclová, Anička Krátká) a několik zdravých holek z mé bývalé taneční skupiny E-motion. Dělaly jsme s oddílem spoustu náborových akcí. Lidem se to líbilo, ale bylo a je těžké najít člena, který by chtěl kromě tréninků jezdit na vystoupení. Od začátku je náš oddíl koncipován tak, že budeme připravovat různá předtančení a jezdit na společenské akce a reprezentovat klub.
Jak často se scházíte a kde? Jak probíhají tréninky?
Máme několik paraleně fungujících samostatných tanečních skupin. Jednu skupinu vedu v Plzni já – scházíme se zhruba 1x týdně a vystupujeme na společenských akcích. Stejně tak 1x týdně probíhají kurzy společenských tanců v Praze pod vedením Vítka Rázka. S ním trénují i vozíčkář Rosťa Vyhnálek s tanečnicí Zuzkou Chalupovou, naši reprezentanti. Nově s Vítkem začala trénovat také Anička Krátká, naše nejnovější želízko v ohni na mezinárodní soutěže. Ta nás občas reprezentuje ještě s dalšími dvěma děvčaty s vlastními vystoupeními na společenských akcích. A k poslední jmenované skupině patří také Tereza Vaďurová – lektorka, která vede worshopy v centru Paraple i v naší plzeňské skupině a pomáhá nám také s tvorbou a nácvikem vystoupení.
Kam bys chtěla oddíl směřovat?
Dlouhodobě je tu tendence věnovat se společenským tancům, což nemůže být moje cesta, vzhledem k vysokému míšnímu poranění. Navíc mě to celý život táhne ke svobodnějším a výrazovějším formám tance. Společenské tance tedy vede Vítek Rázek a je v tom velmi úspěšný, zejména na soutěžním poli. Já se budu dále věnovat modernímu tanci, street dance a vystupování na společenských akcích.
Čemu se ráda věnuješ, kromě tance, co ti dělá radost?
Hodně sleduju hudební scénu a taneční videa, neboť nové neotřelé nápady do tanečních tréninků i vystoupení se vždycky hodí. V létě ráda plavu, přestože to představuje zorganizovat několik asistentů. Ráda cestuji a jezdím na výlety do přírody. Ráda taky jezdím a posiluju na hanbike-dopohonu (přídavném pohonu). A velkou radostí jsou pro mě naši pejsci teriéři – Pepíček a Cornell. Přes zimu hodně čtu. Baví mě detektivky, ale i humoristické povídky.
Co by sis ještě v životě přála, čeho bys chtěla dosáhnout?
Ráda bych se přestěhovala do vhodnějšího a bezbariérovějšího bydlení. Ideální by byl přízemní dům se zahradou. Chybí mi možnost vyjet samostatně ven, na vzduch. Bydlím v patře a v domě je plošina, ke které ale potřebuju asistenci. A pak ještě pořád tak trochu doufám v zázrak medicíny, který by mi aspoň trochu pomohl zlepšit hybnost kdekoli na těle, abych byla schopná se o sebe postarat.
Co bys popřála SKV Praha do dalších 30 let?
Spoustu dalších pěkných akcí, spoustu zájemců o sport a spoustu asistentů a dobrovolníků, kteří jsou ochotni pomáhat. A minimálně jednou tolik dalších skvělých let.
