Jan (1978) pochází z Jesenice u Prahy. Narodil se se srdeční vadou. V 15 letech mu proto lékaři provedli operaci srdce, při které došlo ke komplikacím, v důsledku nichž se nedokrvila mícha. Což způsobilo paraplegii. Jan se po operaci probudil ochrnutý od pasu dolů, což nikdo před operací neočekával a Honza nebyl na tyto možné následky předem připravený. Psal se rok 1994.
Ochrnout v čerstvě porevolučních letech nebyl žádný med. Podmínky pro handicapované (bezbariérové prostředí, služby, volnočasové aktivity, pracovní uplatnění, pomůcky, nastavení společnosti, atd.), kteří chtěli žít aktivním plnohodnotným životem, spíše nebyly, než byly. Jan svůj život přesto nevzdal. Stal se z něj sportovec. Od roku 2002 je členem SKV Praha a aktivním florbalovým hráčem za tým ComAp SKV Praha. V současné době žije s přítelkyní Lucií a pětiletou dcerou na Šumavě. Pracovně se realizuje na několika projektech. V rámci jednoho z nich – VZP Vzpoura úrazům, vzdělává české děti a mládež v rámci prevence úrazů páteře a míchy.
Než se dostaneme ke sportu, řekni mi, jaké to je ochrnout v pubertě?
Je to těžké. Otázka ale je, ve kterém věku to těžké není. Dokud jsem byl po nemocnicích a rehabilitačních ústavech, bylo to dobrý. Nejtěžší byl návrat domů po tom roce od operace. Bylo mi 17 let, doma ani v městě Jesenici nebylo ideální bezbariérové prostředí. A hlavně nejhorší bylo vidět, jak všichni kamarádi užívají radostí svého mládí – první lásky, první pařby, zábavy, akce, výlety. O tohle vše já jsem přišel. Vlastně jsem pubertu ani neměl, z dětství jsem byl nucen hned dospět. To bylo hodně těžké. A musím přiznat, že mi pár let trvalo, než jsem se tím prokousal.
Je asi těžké se s tím smířit, že?
S ochrnutím se smířit nelze. Nikdy. Ano, dá se s tím naučit žít, dokonce dobře žít. A když se nad tím vážně zamyslím, tak jsem vlastně v životě šťastnej. Ale abych se vrátil k tomu smiřování se, tak významnou pomocí při návratu zpět do aktivního života byl pro mě sport.
Před operací jsi sportoval?
Jen rekreačně, hrál jsem fotbal a hokej. Ale třeba florbal, kterému se věnuji teď, jsem vůbec neznal.
A jak sed dostal k tvému oblíbenému florbalu?
Poprvé to asi bylo v rehabilitačním ústavu v Kladrubech. Později jsem začal lyžovat v Jánských lázních a tam kluci hráli florbal. Přidal jsem se k nim. Když se zakládal florbal v Praze, přestoupil jsem sem. Od té doby hraju za tým ComAp SKV Praha. Nějaký čas jsem hrál taky v české paraflorbalové reprezentaci. Ale teď už ne, už to nechávám těm mladším.
Co máš na florbalu nejradši?
Tu bandu lidí, kteří to se mnou hrají. Už ani netoužím vyhrávat. Stačí mi ta čistá radost ze hry a setkávání sportovců a fajn kamarádů. Je zde opravdu velká legrace.
Děláš i další sporty?
Kromě florbalu se věnuju ještě tenisu. Občas vyrazím na čtyřkolky. S rodinkou všichni lyžujeme a jezdíme na kole, já tedy na handbiku. Občas chodím plavat. A před pár lety jsem se začal věnovat parapaddleboardingu přes organizaci Aktivně s vozíkem. Všechny sporty, které dělám, dělám pro tu radost ze setkání s přáteli, legraci a relax. A občas se rád věnuji, jako správný volnočasový typ, gaučingu. ☺
A jak to mají vozíčkáři s partnerkami? Je těžké si najít partnerku?
Jasně, obecně to může být těžší, ale není to nemožné. Já měl tak nějak vždycky na ženy štěstí. Mám báječnou partnerku Lucii, se kterou máme pětiletou Rozárku. Potkávali jsme se na akcích, pomáhala jako dobrovolník při ligových kolech florbalu. Za svoji rodinu jsem šťastný. S mojí rodinou mám vlastně pocit, že žiju naplno a můj handicap díky tomu tolik nevnímám.
A jak je to s prací? Bylo pro tebe těžké si v mládí najít práci? A kde teď pracuješ?
Seznámil jsem se kdysi náhodně s pánem, který měl krámek pro zavlažovací systémy zahrad. Začal jsem u něj pracovat a dělat rozpočty. Vydrželo mi to doposud, tedy už nějakých 25 let. A posledních 5 let navíc jezdím po školách s projektem VZP Vzpoura úrazům. A občas se věnuji dalším projektům.
Pověz nám něco o projektu VZP Vzpoura úrazům?
Je to projekt financovaný VZP, který se věnuje prevenci proti vážným úrazům dětí. Jezdíme po mateřských, základních i středních školách a předáváme naše zkušenosti. V projektu je nás 8 vozíčkářů. Spousta lidí totiž netuší, že být na vozíku neznamená jen sedět, ale nese to s sebou další problémy. Myslím, že to má smysl. Nová generace, která slyší a vidí, jak se žije na vozíku, je ohromně bezprostřední a ztrácí předsudky. Ve společnosti bez předsudků se lidem žije lépe, což znamená, že naše přednášky mají přínos i pro naši komunitu vozíčkářů a lidí s handicapem.
Co by sis v životě ještě přál, co bys ještě chtěl?
Abychom byli všichni v rodině zdraví. A pak bych si ještě přál bydlet v domečku se zahradou.
Co bys SKV Praha popřál do dalších 30 let?
Rád bych se dožil oslav 60. výročí SKV Praha a viděl, kam se za těch třicet let posune. A popřál bych mu, ať funguje tak skvěle jako doposud, a vozíčkáři ať zkouší nové sporty, protože to rozšiřuje obzory.
Děkuji pěkně za rozhovor a Honzovi přejeme do dalších let zdraví a sílu!
