Tom je rodilý Pražák. V časné pubertě se sice odstěhoval do vesničky Zápy nedaleko Brandýsa nad Labem, ale už v 18 letech se osamostatnil a vrátil zpět do Prahy. Na střední zdravotnické škole v Ruské ulici v Praze vystudoval obor ortoticko-protetický technik, který propojuje techniku a medicínu. V obou zaměstnáních, která Tom vykonává – ať už jako asistent v SKV Praha, nebo jako zástupce zdravotnické firmy, zúročuje své studijní znalosti a zručnost. V současné době žije v Praze. S partnerkou Klárou vychovávají dvouletou dcerku Adélku.
Jak tě napadlo pracovat s vozíčkáři?
Já k tomu nějak tíhnul od dětství. Přes rodiče jsem se na druhém stupni základní školy dostal k panu PaedDr. Janu Hrůšovi CSc., který má syna Filipa, mého vrstevníka a kamaráda. Začal jsem s nimi jezdit na Sportovní kurzy FTVS pro osoby se specifickými potřebami. A už tehdy jsem se tam setkal s vozíčkáři, například při sjíždění vody a na cyklistických výletech. Tato zkušenost podpořila mé rozhodování, kterou střední školu zvolit. Posléze jsem ještě nějaký čas pokračoval v tom samém studiu FTVS, které jsem nakonec nedokončil.
Jak ses dostal k SKV Praha?
Já jsem k tomu všemu (studium, práce, sporty) ještě trénoval děti fotbal. A na fotbale jsem se seznámil s Kačkou Sedleckou, která dělala fundraiserku v SKV Praha. Netrvalo dlouho a už jsem jel na první kurz jako dobrovolník. Vůbec jsem netušil, co mě vlastně čeká. Byl to fantastický zážitek a od té doby se mi SKVéčko začalo pomalu, ale jistě, vrývat pod kůži.
Takže jsi začal v SKV Pracovat?
V době, kdy jsem s SKV Praha začal jezdit na kurzy, se zároveň začalo vytvářet i pořádné zázemí pro organizaci SKV Praha, a bylo potřeba někoho, kdo bude pomáhat s přibývajícím sportovním materiálem a také především někoho, kdo se o ty pomůcky bude starat. Míra Dobrovolný, můj velký ¨guru¨ a kamarád, který se o materiál staral do té doby, to měl z Brna do Prahy daleko, tak jsem se stal prvním skladníkem v SKV Praha já. 🙂
Ale ty máš ještě jednu práci, že?
Ano, živí mě práce ve firmě na ortopedické vložky. V „SKVéčku“ mám vlastně takovou malou brigádu. Ale jsem zde opravdu rád, protože mě ta činnost nesmírně baví. Když se nad tím zamyslím, tak jsem vlastně šťastný muž, protože v tom, co dělám, propojuji to, co mám rád: sport, techniku, organizování a smysluplnou pomoc.
Zůstaňme u té pomoci. Jak vypadá práce asistenta?
Upřímně vzato, já své působení na akcích neberu jako asistenci. Z většiny vozíčkářů, kteří jezdí pravidelně na akce, se časem stávají přátelé. Přijde mi tedy automatické, že jim pomůžu s tím, co nedokážou zvládnout. Přínosné je to, že vozíčkáři, kteří s námi jezdí sportovat, jsou lidi, kteří už nějakým způsobem překonali těžký osud a neřeší nesmysly. Pobýt v takové společnosti je velmi osvobozující a povznášející. Naučilo mě to hodnotě spousty věcí, vycvičilo v sebeovládání a obdarovalo vnitřním klidem.
Ale abych ti odpověděl, v čem spočívá asistence v rámci sportovního kurzu, tak to lze shrnout slovy: „přines, podej, podrž“. Zkrátka vozíčkáři překonávají bariéry a občas potřebují s nějakou tou bariérou pomoci. A od toho je tam asistent. Často totiž sportovní prostředí nebývá ideálně bezbariérové. Například těžký handbike si vozíčkář těžko sám vyndá z auta. A naopak, když už sedí v handbiku, tak si vozíčkář sám svůj vozík do auta neschová. A od toho je tam asistent. Spousta vozíčkářů by bez té pomoci sportovat nemohla, nezvládli by to, nebo by to pro ně bylo natolik obtížné, že by to sami raději neabsolvovali.
Co bylo pro tebe nejtěžší se naučit, při téhle činnosti?
Nejtěžší je říkat NE. Někdy je to potřeba, ale je to pro mě velice obtížné. Například se s námi chce vydat na kurz někdo, kdo se přihlásil později, ale je již plno, nebo třeba nemáme dostatečný počet asistentů. Nebo jiný příklad: na lyžařském kurzu vím, že pro někoho bude vybrané místo náročné vzhledem k povaze svahů. Tam by totiž – při podcenění svých možností – mohlo dojít i ke zranění. To jsou situace, kdy je potřeba být nad věcí a případného zájemce odmítnout…, ale to mi zatím moc nejde. Vždy se v SKV Praha snažíme vyjít vstříc všem.
Jakým sportům se věnuješ?
Já jsem takový sportovní český „všeuměl“. Nejraději pak mám fotbal, který ještě i aktivně hraji. Dalším favoritem je pak cyklistika a v zimě lyžování. Občas zajdu s kamarádem na pokec do posilovny. ☺
Co by sis v životě ještě přál?
Osobně bych si přál co nejvíc aktivní život, abych se udržel v dobré fyzické kondici a mohl užívat sportu a aktivního života, se svojí rodinou, co nejdéle v plném zdraví. A samozřejmě bych rád dobře vychoval svojí dceru Adélku a předal jí vztah k hodnotám, které považuji za správné. Tak aby to i ona sama jednou ocenila.
Co bys popřál SKV Praha do dalších 30 let?
Aby SKV Praha dál fungoval aspoň tak jako doposud, a pomocí sportu pomáhal překonávat bariéry všem, kteří o to budou stát. Není zcela etické přát SKV Praha hodně vozíčkářů…, ale když už se přihodí, že se někdo stane vozíčkářem, tak aby měl možnost s námi sportovat. Protože překonávat bariéry sportem posiluje a pozvedá nejen tělo, ale i ducha.
